Jak papež Pavel VI., tak i papež Jan Pavel II. ve svém učení o uctívání Marie varovali před nebiblickým a netradičním přeháněním. Kárali falešné formy zbožnosti a lehkověrnosti, jakož i povrchní sentimentalitu, která neodpovídá katolické víře.
Papež Jan Pavel II. se k tématu vyjádřil následovně:
Již samotný Ježíš své současníky vyzýval, aby se při pozorování Matky nenechali strhnout entusiasmem, neboť v Marii oceňoval především blahoslavenou, která slyší Boží slovo a zachovává je (srovnej Lk 11,28).
Abychom porozuměli Ježíšově matce a jejímu přínosu k dílu spásy, nemá nás vést jen náklonnost, ale především světlo Ducha. Je třeba zdůraznit, že mariánské učení a mariánská úcta nejsou plodem sentimentality.
S ohledem na potřebu zachovávat v učení o Marii a v jejím uctívání míru a vyváženost, vybízí Koncil výslovně teology a hlasatele Božího slova, aby se zdrželi „nesprávného přepínání“ (LG 67). Takové přepínání vychází od zastánců radikálního požadavku, aby všechna výsostná práva Kristova a veškerá charismata církve byla systematicky vztahována také k Marii.
Naopak je nutné v mariánském učení vždy zachovávat nekonečný rozdíl, který existuje mezi lidskou osobou Mariinou a božskou osobou Ježíšovou. Přiznávání "maxima" Marii se nesmí stát normou mariologie. Ta musí vždy vycházet ze svědectví zvěstování o darech, jež Bůh Panně udělil na základě jejího mimořádného poslání.
Obdobně koncil ale vybízí teology a hlasatele aby se zdrželi „příliš úzkého hlediska“, to znamená nebezpečí ukrácení, jehož cílem je zmenšit či téměř vymazat význam Marie v dějinách spásy.
Takových extrémních pozic se lze vždy vyvarovat s pomocí věrohodné a opravdové věrnosti zvěstované pravdě, jak je vyjádřena v Písmu a v apoštolském předání.
(Jan Pavel II., generální audience 3. 1. 1996)
